chlapecek21o

Rande s vlastní šťávou: Den 10

Teorie

Co ještě potřebujete nebo chcete o urině vědět? Je toho hodně, co bych vám ráda předala. Jestli ale máte pocit, že něco konkrétního potřebujete teď hned, klidně mi napište. Dneska se podíváme na některé vlastnosti moči, které mohou mít význam pro pochopení jejího působení.

Nejprve si v rychlosti projdeme urinu smysly a pak tu mám ještě pár perliček, které jsou smysly nezachytitelné.

Všemi smysly

Když vás budu chtít ohromit svými znalostmi, budu muset vybalit víc než to, že moč zdravého člověka je žlutá. Už máte za sebou podrobné sledování vlastní šťávy, a tak vám asi neuniklo, že barva moči se mění v závislosti na různých faktorech (kromě nemoci jde hlavně o pitný režim a celkový životní styl).

Lidé, kteří moč považují za odpornou, obvykle bývají zhnusení už barvou. No, jak já to vidím, pohybuje se obvykle někde mezi bílým vínem, jablečným džusem a heřmánkovým čajem, v horším případě se blíží octu nebo zvětralému pivu. Samé společensky přijatelné tekutiny, myslím, že barva sama o sobě by neměla být problém.

Pokud má vaše urina hodně neobvyklou barvu, může to být příznak nemoci, nepodceňujte to a navštivte lékaře (nejdřív si ještě vzpomeňte, jestli jste neměli včera k večeři pečenou červenou řepu, to mě vždycky samotnou vyděsí!).

Čerstvá moč má charakteristickou vůni, která reflektuje její složení: pokud málo pijete a máte tedy moč hustou s vysokou koncentrací močoviny a dalších látek, bude smrdět. Do určité míry je to i otázka zvyku, mně už třeba normálně moje moč nesmrdí (když málo piju a jím dobroty z šustivých barevných pytlíčků, tak si k ní pak nějakou dobu preventivně nečuchám, jsem docela cíťa, i když byste to do mě asi neřekli :-)). Ano, cítím ji, ale není mi to nepříjemné. Silný nepříjemný zápach může být také příznakem choroby.

V jednom článku jsem se věnovala tomu, že podle zápachu moči můžete sledovat vlastní zdravotní stav. Jestli vám tento článek unikl, nic se neděje, pořád ještě je tady.

Jak je to s chutí? To si brzy vyzkoušíte sami. (Zachvátila vás panika? Nebojte se, dneska ještě ne, ale už se to blíží.) „Normální moč zdravého člověka je na chuť poněkud nahořklá a její chuťové kvality se zhoršují po konzumaci smíšených jídel, například masa s chlebem. Kdo holduje slaným jídlům, bude mít také slanou moč, a kdo užívá syntetické vitamíny, moč získá jejich umělou příchuť.“ (G. P. Malachov: Urinoterapie: lék z vlastní čistírny: teorie. 1. vyd. Bratislava: Eugenika, 2007. s. 80.) 

A teď přijde to zásadní: „Nejchutnější moč získáme, pojídáme-li naturální potraviny – kaše, zeleninu, ovoce, celozrnný chléb, ořechy, bylinkové odvary, nápoje s medem, dušenou zeleninu, …“ (Tamtéž.) Něco takového jsem vám naznačovala už v prvním týdnu, že jo?

A teď ten zlatý hřeb!

Urina má asi o šestinu nižší povrchové napětí než voda. To je, panečku, informace, co?

Zajímalo by mě, kolik z vás se teď zaradovalo, odhaduju to na nulu. Protože takováhle skvělá vlastnost se musí umět prodat. Povrchové napětí určuje, jak se v dané tekutině rozpouští jiné látky. Čím nižší povrchové napětí, tím lepší rozpouštědlo. Pořád nic? Asi ne, ale já se nedivím.

Nízké povrchové napětí uriny může za to, že vám třeba pomůže lépe než voda rozpouštět některé usazeniny:

– vodní kámen na sprchové baterii (vyzkoušeno),

– skvrny od ostružin na kraťasech (vyzkoušeno),

– špinavé ruce po práci na zahradě (vyzkoušeno, teda rozpouští to jen špínu, ruce zůstaly celé, krásně hladké a jemné),

– nosní hlen (vyzkoušeno mnohokrát),

– usazeniny ve střevech (opakovaně vyzkoušeno, i když jen s horním podáním, povědomí o účinnosti klystýrů mám jen vyčtené z knih; každý máme své hranice a limity, já si tuhle tak trochu hýčkám).

Věděli jste, že nejen ve starém Římě se této vlastnosti využívalo tak, že se v moči pralo?

Pokud by vás zajímalo, jak je na tom urina s relativní viskozitou, elektrickou vodivostí, kalorickým koeficientem, jakou má reakci nebo bod zamrzání, odkážu vás na výše jmenovanou publikaci Gennadije Malachova, hledejte na stranách 80 až 82. Zbytek světa těchto detailů ušetřím.

10_vana

Praxe

Pravidelně si představuju, jak se asi cítí mí čtenáři, když čtou moje příspěvky, na blogu, na facebooku, v e-mailech i v kurzu. Teď si představuju, jak sedíte u počítače nebo s až příliš chytrým telefonem v ruce a říkáte si: „To chci vědět, čím nás dnes hodláš vyvést z míry, vždyť už jsme zkusili všechno (za předpokladu, že na pití máme ještě čas)?“

A já se tu u počítače směju, protože vím, že mám ještě plný rukáv trumfů (a pár trumfů mám ještě pod stolem, protože už se mi do rukávů prostě nevejdou). Možnosti urinoterapie jsou tak nedozírné, že vám je ani všechny nenaservíruju.

Ale konec tlachání a přetlačování, jdeme na dnešní čelindž. Máme před sebou celkovou koupel. Neděste se. Zkuste k tomu přistoupit jako malé děti. Ty si pod sebe do vany načůrají a rozhodně se tím netrápí. Rodiče kontaminovaná vanička obvykle rozčílí a pohoršeně vyměňují vodu okamžitě za čistou.

Ale vždyť se nic neděje. Podívejte se, jak je ta vana veliká, když si ji natočíte třeba do půlky, tak ta trocha uriny se tam úplně ztratí. Jestli je pro vás nepřijatelné načůrat rovnou do vany, protože vám to hlava prostě nedovolí a zablokuje svěrače, vezměte to přes kyblík.

Je pátek, čas na urinové wellness, tak si ho užijte.

Půlka kurzu je za námi, víkend naopak na obzoru. Co takhle u nedělní bábovky povyprávět na návštěvě, čím teď žijete, ať se o urinoterapii dozví co nejvíce lidí? Toto téma je zvlášť vhodné na povinné návštěvy, které podstupujete se sebezapřením, protože je dost pravděpodobné, že vás po vybalení takhle těžkého kalibru hned tak znovu nepozvou. A přitom na tom nic není. 🙂

Alžběta Vintrová