Říkala jsem si, že bych to možná měla uvést na pravou míru, než mě začnete považovat za totálního blázna a osobu, které by bylo lépe se vyhnout.

Vypadá to totiž, že si někteří z vás myslí (dvojitá domněnka je solidní základ pro totální dezinformaci i pro pěkný článek), že ujíždím na moči, ať je jakákoli a číkoli. Že na letní festivaly a podobné hromadné akce nechodím za kultůrou, ale upíjet z toitoiek. Že se zastavím, když procházím kolem veřejných záchodků, a zasněně větřím nosem. Že bych nejraději vypila na posezení všechny nočníky světa.

Jsem normální (?)

Tak takový barvitý popis by asi stačil.

A víte co? Vůbec to tak není. Veřejný záchodky (stejně jako zadní strany nádražních budov a zapomenutá zákoutí) mi smrdí. Když přijdu do koupelny a zjistím, že tu po sobě někdo nechal nespláchnutou nadílku, tak se mi přizvedne žaludek.

Je mi odporná představa, že někdo čůral do bazénu na koupališti, a bývám hodně autentická (čti: řádím jako tříhlavá saň), když zjistím, že jedním z nich byla má rozkošná, ale jako že fakt objektivně kouzelná, tříletá dcera.

Cizí moč mě neláká, skoro bych řekla, že je mi protivná jako zbytku světa. Vlastní používám jen v případě, že k tomu mám nějaký důvod, jinak ji splachuju do záchoda.

Osudové setkání

Vlastně jsem relativně normální ženská (úplně normální teda zase ne, to bych snad ani nechtěla), které se kdysi skoro náhodou do cesty připletla urinoterapie. Jelikož netrpím obvyklými předsudky o tom, co je a co není odporné, tak jsem ji prostě zkusila, i když jsem ani zdaleka neměla smrt na jazyku. A začaly se dít věci, začaly se mi rozkrývat tajemství a možnosti, o jakých se mi ani nesnilo.

Počáteční nejistotu a údiv vystřídalo naprosté nadšení. Jak něco tak jednoduchýho, může tak skvěle fungovat? Jak je možný, že to nikdo nezná a nepoužívá? Proč si všichni radši jdou vystát do lékárny frontu na chemické léky, které jen zakryjí skutečnou podstatu problému, když mají na dosah účinný lék bez vedlejších účinků, který zabírá na kdeco a je úplně zadarmo?

Dlouho jsem si svůj objev nechávala pro sebe a nahlas to nikomu neříkala, přeci jen mám ráda své bezpečí, svůj smrádek, ale teplíčko. Nepotřebuju, aby mě někdo považoval za blázna, nebo dokonce úchyla. Kdo si bude chtít informace najít, ať si je najde.

Koneckonců, knížky o tom jsou, jsou veřejně dostupné, dokonce i v knihovně se dají sehnat. Jo, je pravda, že paní knihovnice trochu divně kouká, co jsem to za člověka, že se zajímám o tak podezřelý věci. Ale já už jsem se otrkala v pubertě, a pak na vysoké, když jsem si – v rámci povinné četby na fildě – půjčovala nejklasičtější díla české literatury. Asi nás moc není, co by si chodili pro Adama z Veleslavína a Slávy dceru.

Jestli nemáte ještě vybudovanou potřebnou dávku imunity vůči zkoumavým pohledům okolí, začněte trénovat na Husových traktátech nebo na Jiráskovi, nebo choďte k výpůjčnímu pultu bez brýlí. Mírný zrakový handicap na vaší straně odstíní názor odpovědné pracovnice, já to tak dělám běžně a s úspěchem.

Zvěstování

Mohlo by to tak zůstat. Já bych si někde v ústraní čůrala do kyblíčku a myla si ruce, svět by se točil dál a farmaceutické firmy by vesele prosperovaly.

Jenomže to bych nesměla mít tak silný spasitelský komplex. Já si prostě nemůžu pomoct, potřebuju zvěstovat, když už ne jako anděl na nebesích, tak aspoň na těch internetech. Holt nová doba si žádá nové prostředky.

Postupem času mě začal svrbět jazyk. Čím dál víc jsem kolem sebe vídala, jak by tato jednoduchá a dostupná metoda mohla dobře posloužit ve chvílích, kdy lidé zmateně i zoufale hledají cestu ze svých trablů. A já bych chtěla, aby věděli, že jejich tělo zná a má lék.

Já si nemyslím, že ze dne na den všichni přejdou na urinoterapii. Že okamžitě zruší celou domácí lékárničku, odvolají všechny návštěvy u lékařů a přejdou na uzdravování vlastní šťávou.

Ale chtěla bych, aby se svět dozvěděl, že tu ta možnost je. Tak jako kdesi vzadu v hlavě víme, že existuje nějaké nouzové volání 112, tak můžeme mít někde v hloubi uloženo, že kdyby bylo nejhůře (a blaničtí rytíři přesto nevyjeli), můžeme nasadit první pomoc počůráním.

 

Konkrétní tipy, jak využít moč jako prostředek první pomoci, jsem sepsala do e-booku Lékárnička na výlety aneb 5 vyčůraných tipů pro odvážné začátečníky. Ráda se s vámi o ně podělím.

Čůrající apoštol

A proto jsem se rozhodla své znalosti a zkušenosti sdílet. Někdy možná hodně intenzivně, někdy trochu neuvěřitelně, někdy až příliš sugestivně. Tak proto to mohlo působit, že jsem od rána do večera namočená v rezavém bazénku a popíjím zlatavý mok. Těch skvělých zkušeností mám za ty roky docela hodně a neustále přibývají, je těžké předávat je opatrně.

Jsem vděčnou uživatelkou vlastní moči a mnoho drobných zdravotních potíží u sebe i u dětí řeším touto cestou. Ale mám v životě i jiné záliby a koníčky. Třeba psaní, čtení, turistiku, povalovaní se v lese s dětmi, cestování a tak.

Stalo se kouzlo

Navíc jsem otevřela toto ožehavé téma a ze všech stran ke mně přicházejí další informace a zkušenosti lidí, kteří k urinoterapii došli vlastní cestou. Těším se, že vám tyto příběhy budu odhalovat. Jestli máte vlastní zkušenost, budu ráda, když mi napíšete na alzbeta@lekarnickavnas.cz. Postupně je začnu zpracovávat a s vaším laskavým svolením také šířit do světa.

Takže ještě jednou, aby to bylo všem jasné: k moči přistupuju celkem střídmě, ale ujíždím na tom, abych informace o jejích blahodárných a léčivých účincích dostala mezi lidi!


Alžběta Vintrová

Objevte se mnou tajemství urinoterapie ukryté pod nánosy tabu. Už téměř pět let se zajímám, jak lze vlastní moč využívat pro obnovení a upevnění zdraví, a o své zkušenosti se s vámi chci podělit. Jak jsem se k urinoterapii dostala si přečtete zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *